Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Nebužely
ObecNebužely

Památky v obci

Následující informace pochází z brožury NEBUŽELY

Text: Jiří Čepelák, Jan Kilián, Alena Veselá

Foto a vydání: Petr Prášil, tel. 603 551 948 pro Obec Nebužely v roce 2005.

Historické pohlednice zapůjčil: Josef Kárník Grafický návrh, sazba, DTP: PTS Vodňany Tisk: Retip Červený Kostelec

Kostel sv. Jiljí

 Podle názoru některých regionálních badatelů patřil nebuželský římskokatolický kostel svatého Jiljí k nejstarším v kraji – měl být jedním ze 20 církevních svatostánků, které dal ve druhé polovině 10. století vybudovat kníže Boleslav II. První písemná zmínka pochází každopádně až z roku 1384, kdy byl kostelem farním a majetkem svatojiřského kláštera. Po třicetileté válce byl mnoho let ve správě mšenského faráře z důvodu nedostatku katolických kněží. Ke stavbě kostela barokního se přikročilo před rokem 1735, kdy byl dokončen. Výrazné úpravy se ještě dočkal na počátku 60. let 19. století – tehdy byl celý kostel nově zaklenut. Jedná se typickou jednolodní stavbu barokního venkovského kostela s půdorysem nepravidelného kříže. Prostá plochá klenba, v lodi rozdělená do čtyř širokými pásy oddělených polí, je ozdobena pouze štukovým rámem. Kostelní kruchta, na níž jsou umístěny varhany, vyniká svým mohutným valeným klenutím. Věž je ve srovnání s podobnými stavbami poměrně nízká, jejím středem vede prohnutá římsa, na vrcholu se vyjímá charakteristická cibulovitá báň s lucernou. Ve věži je také jedna z nejvýznamnějších nebuželských památek, starobylý renesanční zvon. Průčelí kostela není nikterak nápadné, po stranách jsou jen vždy tři pilíře s koncovými hlavicemi a v horní části po celé šíři vysoký štít s tympanonem.

Asi nejhodnotnějším prvkem v interiéru je pozoruhodný mramorový náhrobník Anny Hruškové z Března. Ten kryl původně vchod do krypty v blízkosti kazatelny a byl tedy vsazen do chrámové dlažby, dnes je ovšem umístěn na hranici lodi a presbytáře v levé zdi pod oknem. Rozměry tohoto znakového náhrobního kamene jsou 1,02 m šířky, 1,83 m délky. Forma provedení i nápisu po okrajích je ještě spíše pozdně gotická než renesanční. Uvedený nápis zní: Leta pane 1562 w patek po nedeli oculi. Umrzela gest urozena pany Anna Hrusskowa z Brzezna manzielka urozeného pana Sstampacha z Sstampachu a na Ssrzemach a tuto pochowana. Pravý spodní okraj je dnes bohužel zakryt schodem presbytáře právě v místech, kde se uvádí přídomek Anny Hruškové, k doplnění textu proto byla využita Podlahova práce o památkách na Mělnicku. Ze stejného důvodu není ale možné ověřit, zda je zde skutečně uvedeno z Bezna, či zda se Podlaha v přečtení zmýlil a nápis zní z Brzezna (Března), což je správný přídomek rodu Hrušků. Vnitřní obdélníkové pole náhrobníku je po stranách ohraničeno oblými sloupky a v horní části obloukem. Mezi tímto obloukem a nápisovým pásem spatřujeme vpravo i vlevo jednu okřídlenou hlavičku. Celou střední část náhrobníku zaujímá znak Hrušků z Března, v jehož štítu je umístěna větvička se dvěma lístky a mezi nimi hruška. Nad štítem je helm bez korunky či diadému, zato se dvěmi mohutnými pštrosími pery. Kolem celého znaku se prostírají přikryvadla. A komu že tento náhrobní kámen vlastně patřil? Rytířský rod Hrušků s erbem zlaté hrušky a zelené větvičky s listy na červeném poli získal svůj přídomek podle obce Březno u Loun. Původně se jednalo o bohaté měšťany královského města Loun. Majetková základna rodu se i později soustředila především do této oblasti. S prvními známými členy této rytířské rodiny se setkáváme na počátku 16. století, kdy se již rozdělovali do několika větví a kdy Jan (zemřel 1522) získal erb s predikátem. Tento muž se výrazně podílel na městské správě, oceněním jeho zásluh bylo zvolení do úřadu lounského purkmistra. Jeho syn Petr žádal na zemském sněmu roku 1543 o přijetí do rytířského stavu a této žádosti bylo v krátké době vyhověno. Největší majetkový vzestup zaznamenali Hruškové po polovině 16. století, kdy získali mj. Cítoliby, Toužetín či Peruc. Někteří příslušníci rodu propadli pobělohorským kon.skacím, jiní se však v Čechách udrželi ještě po polovině 17. století, kdy o nich mizí poslední zprávy. Za zmínku na tomto místě ještě stojí nádherný mramorový náhrobník Jana Hrušky z roku 1568 v lounském chrámu. Vše nasvědčuje tomu, že Anna Hrušková byla manželkou Jana Štampacha ze Štampachu, který někdy kolem roku 1550 koupil tvrz v sousedních Střemách a během krátké doby si zde vybudoval renesanční tvrz. Ta zanikla za třicetileté války a dnes již není známo, kde stála.

Před kostelem byla díky zdejšímu faráři Čermákovi roku 1884 vztyčena socha svatého Jasna Nepomuského z dílny pražského akademického sochaře Procházky. V sousedství kostela stojí farní budova z přelomu 19. a 20. století, jejíž stavba se stala předmětem soupeření dvou architektů při tehdejším výběrovém řízení. Podle plánů obou měl mít farář byt v prvním patře (jednalo se o tři pokoje), tam měla být také místnost pro kaplana a velká společná jídelna. V přízemí byly kancelář, knihovna neboli archiv, kuchyň s místností pro kuchařku a další místnost pro čeleď. V suterénu byla kromě sklepů i prádelna. Budova je dodnes sídlem farnosti, která spravuje nejen mnoho okolních obcí, ale i kostelů, a to dokonce až ve vzdálených Čečelicích.

Evangelický kostel

 Druhým církevním svatostánkem v obci je evangelický kostel z 18. století, původní toleranční sbor reformované, nebo také helvetské, náboženské obce. Protestanté byli po Bílé hoře po mnoho desetiletí pronásledováni, než byl roku 1781 jako součást reforem Josefa II. publikován takzvaný toleranční patent. Ten sice povolené církve, mezi nimiž bychom ovšem nenalezli v kraji dříve silnou Jednotu bratrskou, nezrovnoprávnil s katolickou, ale umožnil jejím členům vybudování vlastních modliteben. Tak začaly zvláště v centrálních Čechách a na východní Moravě vznikat toleranční sbory, na Mělnicku v Libiši, jehož zařízení je dodnes nádherně dochováno, v Mělnickém Vtelně, v Ledčicích, ve Vysoké a v Nebuželích. Výstavba byla ovšem zatím omezena nařízením, že sbory nesmějí vznikat ve městech a nesmějí mít věže, které byly vyhrazeny katolickým chrámům. Pod nebuželskou evangelickou duchovní správu postupně připadly dvě desítky okolních obcí. Víra předků zde přetrvala v takové míře, že krátce po oznámení patentu v Nebuželích zbylo pouhých pár katolíků, v blízké Střednici dokonce žádný. Prvním evangelickým farářem tady byl pro absenci domácího kněžstva ustanoven roku 1783 maďarský duchovní Samuel de Kapossy. Konkurence se dočkal také místní katolický učitel, protože v Nebuželích vznikla i škola evangelická. Jak dosvědčuje jeden dochovaný list ve vídeňském archivu, nebyly jejich vzájemné vztahy z pochopitelného důvodu nikterak dobré. Nový kostel byl dokončen s velkou slávou roku 1786 a ačkoli se dočkal ještě zásadních úprav, především přístavby věže roku 1864 a historizujícího ztvárnění průčelí, poskytuje dosud dobrou představu o podobě těchto pozdně barokních tolerančních sborů.

Vnitřní zařízení bohužel vzalo v průběhu věků většinou za své a budova dnes slouží jako depozitář. Zvony zhotovené při příležitosti výstavby věže ale zůstaly na svém místě. Vzhledem k tomu, že vybavení tolerančních kostelů neslo určité společné znaky, můžeme si přibližnou představu o jeho podobě udělat i dnes. Na rozdíl od katolických kostelů se oltářní mensa, takzvaný stůl Páně, nenacházela v čele presbytáře, ale u stěny před vyvýšenou kazatelnou. Ze zbylých třech stran byl stůl obklopen lavicemi pro věřící, takže ti byli při bohoslužbě v užším kontaktu s knězem. Zařízení bylo jinak velice prosté, často jedinou ozdobou se stávaly výrazně napsané biblické citáty, jak to můžeme dodnes vidět třeba v Libiši. Obrazy a sochy součástí interiéru nebyly nikdy, protože evangelíci odmítali zpodobování svatých, které považovali za modloslužebnictví. Marně bychom asi zpočátku hledali i varhany, už proto, že evangelickým věřícím příliš připomínaly katolický kostel a navíc byli zvyklí na sborový zpěv bez hudebního doprovodu. Zmíněné zvony nebylo až do poloviny 19. století kam umístit, první evangelické kostely s věžemi vznikly totiž až po roce 1850. Po tomto datu jsou dostavovány jak věže, tak pořizovány zvony, což je i případ Nebužel. V interiéru zdejšího kostela jsou dodnes dvě kostelní kruchty (na jednu z nich byly později osazeny varhany) na vzepřených sloupech, které jsou ozdobeny zmíněnými biblickými citáty, naproti dveřím byla uprostřed severní stěny kazatelna a před ní stůl. S kostelem sousedící fara byla na levně odkoupeném pozemku vybudována roku 1789, v areálu vznikl ještě hřbitov, na němž našel poslední odpočinek muž nad jiné významný – maďarský evangelický farář Jánoš Végh.

Ve stejném roce, v jakém přišel do Nebužel Kapossy, byl ustanoven Végh farářem v Libiši. Čekalo by se, že bude mít s novými ovečkami dorozumívací problémy, ale opak byl pravdou. Végh zvládl základy už při přípravě své cesty do Čech, rozhodující roli však sehrálo jeho blízké přátelství s proslulým českým obrozencem Václavem Krameriem. Vydavatel známých českých novin se stal maďarskému faráři skvělým učitelem a Végh díky jeho pomoci mohl již v roce nástupu do Libiše vydat dvě odborné práce. V následujících letech si češtinu natolik osvojil, že zvládal česko-maďarské překlady a vydával další samostatná díla, mj. modlitby, nazývané podle něj véghovkami. V místě svého působení se nevyhnul problémům a musel napnout všechny své síly, aby libišský sbor nezanikl, čehož dosáhl při osobní schůzce s císařem Josefem II. Do Nebužel přišel Jánoš Végh v roce 1811 a zůstal zde duchovním pastýřem až do smrti roku 1830. Jeho náhrobek si návštěvník obce může prohlédnout dodnes.

Lidová architektura

 Stejně jako ve všech okolních obcích, převažovala i v Nebuželích dříve dřevěná zástavba, tedy roubené domy. Tento typ zde byl již v předbělohorské době, ze kdy pochází například i jeden z nejstarších domů v oblasti v sousedních Střemích. V Nebuželích bohužel vzaly všechny za své při četných požárech v 19. století, když roku 1848 vyhořela polovina obce, roku 1874 lehl popelem celý její střed a další staré domy se staly spáleništěm léta 1883. Následná výstavba již byla provedena v kameni a starobylý ráz obce setřen. Nelišil se příliš od toho, který je dodnes ke spatření v okolí, například v Kanině, Šemanovicích, Borči či Kadlíně. Předtím bychom i v Nebuželích nalezli velké patrové roubené domy, které měly omazaná a omítaná průčelí s pozdně barokní a klasicistní výzdobou, na nádvoří se vyjímaly zdobené dlouhé pavlače s vyřezávanými sloupky. Domovní štíty většinou tvořily lomenice, někdy byly také jen omítané.

Nebužel se týkala hospodářská prosperita druhé poloviny 19. a začátku 20. století díky pěstování cukrové řepy. Proto se i zde dochovaly jinak dosud málo historicky a architektonicky zdokumentované monumentální honosné stavby usedlostí, které pro svou výstavnost bývají někdy také nazývány selskými paláci. Jejich pozoruhodná průčelí vypovídají o vývoji lidové architektury od pozdního klasicismu přes historizující slohy až po poslední zdobný sloh, secesi. Poválečné období bohužel znamenalo další ztráty těchto staveb, které, pokud nebyly využity k rekreaci, většinou při přestavbách a demolicích zanikly. Dnešnímu návštěvníkovi Nebužel by neměl uniknout ani blízký mlýn Kroužek v údolí potoka Pšovky pod obcí, dosud výrazná stavba lidové architektury.

Obec Nebužely

Úřední hodiny

Po: 08:00-12:00   14:00-18:00
Út: 08:00-12:00
St: 08:00-12:00   14:00-16:00
Čt:  --
Pá: 08:00-12:00

Svátek

Svátek má Josef

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Mezinárodní den invalidů

Zítra má svátek Světlana

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Světový den frankofonie
  • Světový den divadla pro děti a mládež

Mapová aplikace

Mapová aplikace

Aktuální počasí

dnes, úterý 19. 3. 2024
zataženo 8 °C 1 °C
středa 20. 3. jasno 10/0 °C
čtvrtek 21. 3. zataženo 9/1 °C
pátek 22. 3. slabý déšť 13/3 °C

Jsme na facebooku!

facebook

Projekty podpořené dotacemi


nahoru